Poválečná a 50. léta
První poválečná léta (1945-1948) byla obdobím velké hudební aktivity i mnohých zásadních změn. Obnovovaly se styky se zahraničím, vznikaly nové hudební instituce a jiné se transformovaly. V říjnu 1945 byla zestátněna Česká filharmonie, zakládaly se nové symfonické orchestry (např. Moravská filharmonie), v objektech po odsunutých Němcích vznikala nová operní divadla (Ústí nad Labem, Liberec, Opava). V roce 1946 se poprvé uskutečnil mezinárodní hudební festival Pražské jaro. V Čechách se hrál Šostakovič, Prokofjev, Stravinskij, Honegger, Messiaen, Britten, Bartók, Hindemith ad., vystupovali zde např. dirigent Charles Munch, houslista David Oistrach nebo Leonard Bernstein. Česká hudba se naopak hrála na festivalech v zahraničí.
Únor 1948 znamenal pro český hudební život další prudkou změnu. Oficiální estetickou doktrínou se staly teze stalinského ideologa A. A. Ždanova a kontrolu nad novou tvorbou i jejím provozováním brzy získal centralizovaný Svaz československých skladatelů. Ždanovovci brojili proti formalismu, subjektivismu a kosmopolitismu a trnem v oku jim byl nejen „západní modernismus", ale zpočátku i Leoš Janáček, Bohuslav Martinů nebo Alois Hába. Volali po návratu k tradičním národním hodnotám, především k dílu Bedřicha Smetany, a požadovali angažovanou tématiku. Prominentními hudebními žánry se staly kantáta a masová píseň. Předními stoupenci ždanovovské estetiky byli muzikolog Antonín Sychra, hudební kritik Miroslav Barvík a skladatelé Josef Stanislav (1897-1971), Jan Seidel (1908-1998; např. masová píseň Kupředu, zpátky ni krok!) a Václav Dobiáš (1909-1978), autor kantáty Buduj vlast, posílíš mír (1950) a nonetu O rodné zemi (1952), ale i Sonáty pro klavír, smyčce, dechový kvintet a tympány (1947), která byla v padesátých letech vnímána jako autorův ústupek modernismu.
1945 kapitulace Německa a Japonska; osvobození Československa (8. 5.)
1945-46 odsun sudetských Němců na základě dekretů vydaných prezidentem E. Benešem
1946 ve volbách vítězí komunistická strana, do čela vlády nastupuje vůdce komunistů Klement Gottwald
1947 Československo pod tlakem Moskvy odmítá Marshallův plán
1948 komunistický převrat (únor), konání zmanipulovaných voleb, Klement Gottwald se stává prezidentem
1950-54 inscenované politické procesy
1953 měnová reforma – prudký růst životních nákladů, znehodnocení úspor, umírá J. V. Stalin a K. Gottwald
V pozadí však vznikala také díla osobností, které oficiální linie tvorby nesledovaly. Alois Hába dále komponoval díla mikrotonální i dvanáctitónová (např. Koncert pro housle a orchestr, smyčcové kvartety), Miloslav Kabeláč (1908-1979), který na sebe po válce výrazně upozornil kantátou Neustupujte! (1939, prov. 1945) a 2. symfonií (1946), pokračoval v rozvíjení svého svébytného, na přísné stavebnosti založeného kompozičního jazyka (Mysterium času, 3. a 4. symfonie). Skladby Klementa Slavického (1910-1999) čerpají z moravského folklóru (Moravské taneční fantasie, Rapsodické variace) a z podobných zdrojů vyrůstá i dílo Jaroslava Doubravy (1909-1960). Jan Hanuš (1915-2004) je autorem výrazných scénických a symfonických opusů i liturgických skladeb pro chrámové provozování.
Ve druhé polovině 50. let se v tvorbě mladší generace výrazněji projevuje vliv neoklasicismu, patrný například v díle Ilji Hurníka (*1922), Viktora Kalabise (*1923), Jindřicha Felda (*1925), nebo Lubora Bárty (1928-1972). Souvisel patrně i s tím, že v té době ještě působili jeho přední předváleční představitelé, Iša Krejčí (1904-1968) a Pavel Bořkovec (1894-1972), který jako profesor pražské Akademie múzických umění vychoval několik generací žáků. Nezanedbatelný jistě byl i vzor Bohuslava Martinů (1890-1959). Vrchol této tvorby představuje Vokální symfonie (1958) Vladimíra Sommera (1921-1997) na texty F. Kafky, F. M. Dostojevského a C. Pavese [Info] [Ukázka]. V Brně působil Jan Novák (1921-1984), který studoval mj. u B. Martinů v U. S. A.
1956 XX. sjezd KSSS, první tajemník N. S. Chruščov vystupuje s kritikou kultu osobnosti J. V. Stalina. Krvavé potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku za účasti sovětské armády
60. léta
Na konci padesátých let dochází k mírnému politickému uvolnění a do Čech začínají pronikat informace o nových trendech v západní poválečné hudbě. Těchto impulsů se v průběhu 60. let postupně chápou skladatelé mladé, střední i starší generace. Zakládají se specializované soubory (vedle průkopnického Novákova kvarteta vznikají Komorní harmonie vedená dirigentem Liborem Peškem, Musica viva Pragensis, Sonatori di Praga ad.) a tvůrčí skupiny (brněnská Skupina A, Pražská skupina Nové hudby), okolo kterých se sdružují jak skladatelé, tak teoretici - v Brně např. muzikoložka Milena Černohorská, v Praze Vladimír Lébl, Eduard Herzog a Josef Bek. Zlepšuje se také komunikace se zahraničím - čeští skladatelé jezdí na Varšavský podzim a do Darmstadtu, Čechy navštěvují např. Olivier Messiaen, Luigi Nono, Karlheinz Stockhausen a Pierre Schaeffer.
Vliv tzv. Nové hudby se v české tvorbě šedesátých let projevuje různě. Zatímco u některých skladatelů dochází k radikálnímu stylovému přerodu (Zbyněk Vostřák), jiní novými skladebnými postupy obohacují svůj již vytříbený hudební jazyk (Jindřich Feld), nebo se jich jen letmo dotýkají (Ilja Hurník). Principy dodekafonie a seriality ve svých kompozicích uplatňuje Jan Klusák (*1934) [Info] [Ukázka], jehož Čtyři malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky (1960), orchestrální Variace na téma Gustava Mahlera (1962) a další skladby vzbudily na počátku 60. let velký rozruch. Marek Kopelent (*1932) [Info] [Ukázka], který na sebe upozornil Nénií (1961) a 3. smyčcovým kvartetem (1963), prostředky Nové hudby dosahuje svébytného poetického výrazu. Hudba Rudolfa Komorouse (*1931) pracuje s tichem (Sladká královna, 1963), Petr Kotík (*1942) tíhne k experimentu a Johnu Cageovi. Luboš Fišer (1935-1999) vstřebává podněty tzv. polské školy (Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, 1965 [CD4‑8]).
1961 stavba berlínské zdi
Ke skladatelům starší generace, kteří pod vlivem Nové hudby zásadně proměnili svůj kompoziční jazyk, patří kromě Zbyňka Vostřáka (1920-1985, Zrození měsíce, 1966 [Info] [Ukázka]) také Jan Kapr (1914-1988, Cvičení pro Gydli, 1967 [Info] [Ukázka]) a Jan Rychlík (1916-1964), u něhož se zájem o Novou hudbu pojí se zájmem o mimoevropské hudební kultury (Africký cyklus, 1961). Jarmil Burghauser (1921-1997) nové kompoziční principy uplatnil mj. i ve své „anti-opeře" Most (1964).
V Brně impulsy Nové hudby vstřebávali především Miloslav Ištvan (1928-1990), Alois Piňos (*1925) a Josef Berg (1927-1971), autor svérázných komorních oper (Evropská turistika, 1963; Eufrides před branami Tymén, 1964 ad.). Brněnští autoři se také věnovali happeningu (Berg, Piňos), multimediální tvorbě (Piňos, Arnošt Parsch, *1936) a týmové kompozici (Piňos, Parsch, Rudolf Růžička, *1941, Miloš Štědroň, *1942).
Od 2. poloviny 60. let se v Čechách rozvíjí také elektroakustická hudba. Především z iniciativy Miloslava Kabeláče, Eduarda Herzoga a Vladimíra Lébla je založeno specializované studio v plzeňském rozhlase (1965), pořádají se semináře za účasti významných zahraničních osobností (Pierre Schaeffer, G. M. Koenig). Jedním z vrcholů tvorby tohoto období je Kabeláčovo E fontibus bohemicis.
Vedle děl orientovaných na Novou hudbu v šedesátých letech dále vznikají tradičnější, rozšířeně tonální kompozice, které kvantitativně převažují. Působivá jsou zejména některá díla symfonická, jako např. kantáty Svatopluka Havelky (*1925; Chvála světla, Heptameron aj.) nebo Variace na téma a smrt Jana Rychlíka Otmara Máchy (*1922).
Vlastní cestou se ubírá Petr Eben (*1929) [Info] [Ukázka], který čerpá z inspirace gregoriánským chorálem (Apologia Socratus, 1967, Vox clamantis, 1969) a historickou hudbou vůbec. Miloslav Kabeláč píše svá vrcholná díla (Zrcadlení, Eufemias Mysterion, 7. [Info] [Ukázka] a 8. symfonie ad.) a rozvíjí svůj zájem o mimoevropskou hudbu (Ohlasy dálav, Otto invenzioni).
70. a 80. léta
Události roku 1968 výrazně ovlivnily další dvě desetiletí české hudby. Mnoho významných osobností české kultury odchází do emigrace, mezi nimi skladatelé Jan Novák (Dánsko, Itálie, SRN), Rudolf Komorous (Kanada) a Petr Kotík (USA). Karel Husa (*1921), který po svých pařížských studiích odešel do Spojených států již v první polovině 50. let, píše v reakci na srpnovou okupaci Music for Prague 1968, která se stala jednou z nejprovozovanějších amerických symfonických skladeb vůbec.
1968 do čela komunistiscké strany zvolen Alexander Dubček, Československo nastupuje reformní kurz, liberalizace společenského života. Vpád vojsk pěti členských zemí Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko) do Československa (21.8.)
1969 na protest proti sovětské okupaci a ústupkům československé politické reprezentace se na Václavském náměstí v Praze upálil student Jan Palach (leden). Do čela KSČ nastupuje Gustav Husák - začátek tzv. normalizace vnitřních poměrů
„Normalizace" politických poměrů zasáhla tvrdě mnoho skladatelů, kteří zůstali. Jan Klusák, jehož koncertní tvorba byla vyloučena z hudebního provozu, byl existenčně odkázán na zakázky pro film a televizi, díla Marka Kopelenta se hrála více méně jen v zahraničí a Zbyněk Vostřák zkomponoval svá nejzralejší díla v naprosté izolaci. A tak bychom mohli pokračovat.
Svaz skladatelů byl rozpuštěn a znovu založen jen s hrstkou věrných. Roli hrály především politické postoje, na rozdíl od 50. let zde nebyl takový tlak na stylovou orientaci. Oficiálně tak mohli působit i někteří skladatelé čerpající z technik Nové hudby, kteří tento typ tvorby pak reprezentovali na zahraničních festivalech (Václav Kučera, *1929, Jan Tausinger, 1921-1980, Ladislav Kubík, *1946).
1975 Gustav Husák zvolen prezidentem
1977 založena “Charta 77”, občanská iniciativa za dodržování lidských práv a svobod
Mimo hlavní oficiální proud kulminuje tvorba skladatelů narozených okolo počátku 20. století (Kabeláč, Slavický, Kapr) a výrazná díla píší také Petr Eben, Svatopluk Havelka, Luboš Fišer a o něco mladší Ivana Loudová (*1941) [Info] [Ukázka], která studovala mj. u Oliviera Messiaena v Paříži (Spleen, 1971).
V Brně působí Miloslav Ištvan [Info] [Ukázka], který ve svých skladbách metodou střihu konfrontuje nejrůznější hudební materiál (renesanční a barokní hudba, rock) a Alois Piňos, který je také autorem řady teoretických studií. Na Janáčkově akademii múzických umění, kde mohli oba vyučovat i za dob normalizace, vychovali mnoho výrazných žáků a v této souvislosti se často hovoří o „brněnské skladatelské škole". Patří k ní i žák Aloise Piňose Peter Graham (*1952, vlastním jménem Jaroslav Šťastný-Pokorný) [Info] [Ukázka]. Milan Slavický (*1947) [Info] [Ukázka], jeden z nejvýraznějších skladatelů generace nastupující v 70. letech, vystudoval skladbu také v Brně (u Jana Kapra). K jeho generačním vrstevníkům patří Ivan Kurz (*1947, Nakloněná rovina aj.), Jaroslav Rybář (*1942) a Václav Riedlbauch (*1947).
V polovině 80. let výrazně vystupuje několik skladatelů mladé generace, kteří se sdružují okolo nově založeného souboru Agon. Martin Smolka (*1959), Petr Kofroň (*1955) a Miroslav Pudlák (*1961) v té době píší hudbu blízkou americkému minimalismu, díky Agonu však bylo možné slyšet také díla americké avantgardy (Cage, Feldman) a evropské i české Nové hudby (Vare`se, Berio, Scelsi, Vostřák, Kopelent), u nás jinak neprovozovaná. I když šlo o velmi důležité počiny, stály v podstatě na okraji tehdejšího hudebního provozu. Plně se činnost souboru mohla rozvinout až po listopadu 1989.
1985 sovětským prezidentem se stává Michail Gorbačov, který zahajuje tzv. perestrojku
1989 masové demonstrace po potlačení studentské manifestace 17. listopadu, začátek tzv. „Sametové revoluce“. Alexander Dubček se stává předsedou československého parlamentu, prezidentem je zvolen Václav Havel (prosinec).
1990 konání svobodných voleb (červen)
1993 rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku (leden)
Aktuálně vybrané období: Období 1945–1989 (ca 1945 - 1989)