english
česky
 

Texty antologie

Historické události

Baroko (ca 1620 – 1740)



Adam Michna z Otradovic

Počátek barokní epochy byl v českých zemích ovlivněn především bouřlivými politickými a společenskými změnami souvisejícími s porážkou stavovského povstání v bitvě na Bílé Hoře roku 1620. Vůdcové povstání byli přísně potrestáni, následovaly neobvykle rozsáhlé konfiskace majetku, násilná rekatolizace obyvatelstva a s tím související masivní emigrace; mezi exulanty byla řada významných osobností jako např. J. A. Komenský. Ústavní změny vtělené Ferdinandem II. roku 1627 do Obnoveného zřízení zemského zajišťovaly mimo jiné dědičnou vládu Habsburků v českých zemích, omezovaly práva českých stavů, katolictví se stalo jediným dovoleným vyznáním a němčina byla zrovnoprávněna s češtinou coby úřední jazyk. Povstáním českých stavů začala třicetiletá válka a do roku 1648/50 prošla vojska obou stran několikrát českými zeměmi, které tak byly značně hospodářsky i kulturně poničeny a jejich obyvatelstvo zdecimováno.

Značný vliv na rozvoj nových druhů barokní hudby u nás mělo přesídlení panovnického dvora s jeho obrovským kulturním potenciálem a s institucí dvorní kapely do Vídně (1612). V českých zemích tak až na výjimky nepůsobili významní evropští autoři a dlouho zde nebyla soustavně pěstována ani opera představující nejvýznamnější a nejprestižnější hudební druh doby. Ohnisky kulturního rozvoje byla především sídla šlechtické či církevní aristokracie a v době relativního klidu a hospodářské prosperity počínající posledními desetiletími 17. století pak rovněž pražské souměstí coby přirozené centrum Čech, zatímco Morava byla více orientována na blízkou Vídeň. Nejvýznamnějšími místy pěstování hudby však byly církevní instituce, tedy kostely, kláštery a koleje. Domácí hudební tvorba se po celé období soustřeďovala zejména na různé druhy katolické chrámové hudby.

Nový hudební sloh začal do českých zemí postupně pronikat již v prvních desetiletích 17. století především prostřednictvím skladeb importovaných z Itálie. Na některých kůrech se však i po Bílé hoře udržela literátská bratrstva, která ještě poměrně dlouho pěstovala starší repertoár renesanční polyfonie. Rovněž do většiny katolických kancionálů byly přejímány také starší písně, v řadě případů byly dokonce užity nápěvy protestantského chorálu. K raným domácím projevům nového slohu počítáme Magnificat bývalého člena rudolfinské kapely Jana SIXTA z Lerchenfelsu (1626).

Prvním významným českým skladatelem barokní doby byl Adam Václav Michna z Otradovic (ca 1600-1676), který působil v Jindřichově Hradci a byl absolventem tamní jezuitské koleje. Jeho dílo obsahuje jak sbírky duchovních písní, vynikající originálním hudebním zpracováním i osobitými básnickými kvalitami (Česká mariánská muzyka, 1647, Loutna česká, 1653, Svatoroční muzyka, 1661), tak figurální chrámovou hudbu (s doprovodem nástrojů) na latinské texty. Jako první vyšla ve Vídni tiskem sbírka Obsequium Marianum (1642), z dalších tisků vydaných podobně jako Michnovy písňové sbírky v pražské jezuitské tiskárně jmenujme rozsáhlou sbírku mší a dalších duchovních skladeb Sacra et litaniae (1654) [Info] [Ukázka]. Pozdní Missa Sancti Wenceslai (ca 1670) prozrazuje skladatelovu schopnost držet krok s vývojem moderní kompoziční techniky.

Michnovy písně byly hojně přebírány do dalších kancionálů, jeho nejvýraznějším nástupcem na tomto poli byl varhaník Václav Karel Holan Rovenský (ca 1644-1718), který sebral a v Praze vydal rozsáhlý soubor více než 400 duchovních písní Capella regia musicalis (1693) [Info] [Ukázka]. Tento oblíbený titul byl zvláštním typem zpěvníku spojujícího formu praktického kancionálu, jakým byl např. jednohlasý Kancionál český (1683) Václava Matěje Šteyera, s podobou sbírky vícehlasých písní s generálbasem a nástrojovým doprovodem navazující na Michnův vzor. Řadu Holanových úprav přejal později ve zjednodušené podobě Jan Josef Božan do svého Slavíčka rajského (1719).

K nejvýraznějším skladatelům po Michnovi patřil především Pavel Josef Vejvanovský (1640-1693), který byl od roku 1664 trubačem a kapelníkem ve službách olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Castelcorna v Kroměříži. Skladatelovo rozsáhlé dílo (ca 130 alespoň částečně dochovaných skladeb) obsahuje nejen figurální chrámovou hudbu, ale také mnoho instrumentálních skladeb pro různá obsazení. Jedná se především o sonáty [Info] [Ukázka] určené k provozování v kostele (např. Sonata vespertina), ale také o světské taneční suity nazývané balletti. Komorníkem olomouckého biskupa byl v letech 1668-1670 rovněž známý skladatel Heinrich Ignaz Franz Biber (1644-1704), který sice brzy ze služby utekl za lepším uplatněním do Salzburgu, s Vejvanovským však nadále udržoval kontakt a posílal mu řadu svých skladeb, které se tak často unikátně dochovaly v cenné kroměřížské hudební sbírce.

1620 porážka armády českých stavů v bitvě na Bílé Hoře, bezpodmínečná kapitulace a obsazení Prahy cizími vojsky

1621 odsouzení vůdců stavovského povstání, 27 z nich bylo popraveno na Staroměstském náměstí; vydán dekret o vypovězení nekatolických kněží z Čech

1624 katolické náboženství vyhlášeno císařským patentem za jediné povolené v Čechách

1639 vpád švédských vojsk do Čech (krádež obrazů z královských sbírek)

1648 uzavřen vestfálský mír, systém mírových smluv ukončující třicetiletou válku, boje však ještě pokračovaly, švédská vojska obsadila za pomoci zrady pražské Hradčany a Malou Stranu a více než rok je okupovala, Staré a Nové město odolalo útokům

1654 dekretem Ferdinanda III. ustavena v Praze Karlo-Ferdinandova universita pod dohledem jezuitů

1679 mor v českých zemích, postupoval z Vídně přes Moravu a jižní Čechy, nejvíce obětí roku 1680 v Praze a okolí



Na přelomu 17. a 18. století je patrné oživení a rostoucí význam hudebního života v Praze. Existovala zde neobvykle hustá síť farních i řádových kostelních kůrů pěstujících figurální chrámovou hudbu. K hudebně nejvýznamnějším patřily zejména kostely jezuitských kolejí, křižovnický chrám sv. Františka Serafínského u Karlova mostu, který později proslul oratorními produkcemi a pro nějž komponovala řada skladatelů, včetně tehdy vysoce ceněného Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (1656-1746) [Info] [Ukázka], či katedrála sv. Víta, kde byl vedoucím kůru Mikuláš František Xaver Wentzely (ca 1643-1722), jenž v Praze vydal tiskem rozsáhlou sbírku mší Flores verni (Jarní květy, 1700). Velmi málo zpráv máme o domácí instrumentální hudbě. Houslové sonáty komponoval vedle duchovních děl například hudbymilovný lékař Jan Ignác František Vojta (ca 1660-před 1725). Ve šlechtických i měšťanských vrstvách byla rovněž velmi oblíbena loutna, z řady loutnistů vynikal hrabě Jan Antonín Losy (ca 1650-1721). V Praze vyšel také pozoruhodný hudební slovník týnského varhaníka Tomáše Baltazara Janovky (1669-1741) Clavis ad thesaurum magnae artis musicae (1701, 1715), následován obdobným teoretickým dílem plaského cisterciáka Mauritia Vogta (1669-1730) Conclave thesauri magnae artis musicae (1719).

Nejvýznamnější skladatelskou osobností českého baroka byl Jan Dismas Zelenka (1679-1745). Narodil se v Louňovicích pod Blaníkem a studoval pravděpodobně na jedné z pražských jezuitských kolejí. Roku 1704 složil hudbu ke školské hře provedené v malostranské jezuitské koleji, která je první známou, avšak nedochovanou skladatelovou kompozicí. Později napsal řadu skladeb pro pražské Klementinum, vedle tří sepolker (kantát prováděných při velkopáteční liturgii před Svatým hrobem) to byla především hudba k latinskému školskému dramatu Sub olea pacis et palma virtutis (Melodrama de Sancto Wenceslao) [Info] [Ukázka], jehož provedení bylo součástí velkolepých oslav korunovace Karla VI. českým králem roku 1723. V té době však Zelenka již působil v zahraničí - zatímco roku 1709 byl ještě v Praze zaměstnancem pozdějšího hraběte Hartiga, necelé dva roky poté odešel do Drážďan, kde našel uplatnění v tamní proslulé dvorní kapele zprvu coby kontrabasista a později jako skladatel. V letech 1716-1719 snad navštívil krátce Itálii a poté studoval u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni; tam i v Drážďanech, kde působil po celý zbytek života, mu bylo dáno zdokonalit své kompoziční umění jako žádnému českému skladateli té doby. Jeho osobitými instrumentálními díly jsou orchestrální Capriccia, 6 triových sonát a 4 orchestrální koncertantní skladby (Hipocondrie, Concerto, OuvertureSimphonie) zkomponované v Praze roku 1723. Hlavní oblastí Zelenkovy tvorby však byla katolická chrámová hudba, kde k nejpozoruhodnějším dílům patří šest Lamentací proroka Jeremiáše (Lamentationes Jeremiae prophetae), sedmadvacet Responsorií pro svatý týden (Responsoria pro hebdomada sancta) a z více než dvaceti mší především nedokončený cyklus Missae ultimae (Poslední mše), jehož tři skladby (Missa Dei Patris, Missa Dei FiliiMissa Omnium Sanctorum) spolu s pozdními loretánskými litaniemi představují monumentální závěr Zelenkova geniálního díla.

1683 obléhání Vídně Turky, turecké vojsko bylo za pomoci polských a německých oddílů odraženo

1711 Karel VI. panovníkem v říši i v habsburské monarchii

1712 v Anglii sestrojen první funkční parní stroj

1713 –1714 poslední morová epidemie v Čechách a na Moravě

1723 korunovace rakouského panovníka Karla VI. českým králem, kromě jiných děl byla v Praze uvedena opera, J. J. Fuxe Costanza e Fortezza, mezi více než 200 inteprety účinkovali vedle dvorní kapely též místní hudebníci a řada virtuózů z celé Evropy

1724 zahájení pravidelného operního provozu v Praze

1729 mohutné oslavy kanonizace Jana Nepomuckého v Praze (kněz, umučený za vlády krále Václava IV, se stal nejpopulárnějším světcem českého baroka)




Historicky významná hudební centra

Velkým domácím skladatelem první třetiny 18. století byl rovněž Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742), člen minoritského řádu, který působil ve dvacátých a na počátku třicátých let na kůru pražského kostela sv. Jakuba, dvě desetiletí však rovněž strávil v Itálii, především v Padově. Z jeho děl se dochovalo pouze několik varhanních fug [Info] [Ukázka] a chrámových skladeb, v Praze vyšlo tiskem moteto Laudetur Jesus Christus (ca 1728). Dle pozdější tradice byl Černohorský významným pedagogem, v Itálii u něj studoval Giuseppe Tartini, v Praze pak byla k jeho žákům počítána početná skupina skladatelů v čele s Josefem Ferdinandem Norbertem Segerem, Františkem Ignácem Antonínem Tůmou a Černohorského nástupcem na svatojakubském kůru Česlavem Vaňurou (1695-1736). K dalším významným domácím tvůrcům té doby patřili především benediktin Václav Gunther Jacob (1685-1734) a Jan Josef Ignác Brentner (1689-1742) [Info] [Ukázka], kteří vydali řadu svých skladeb tiskem. Mezi chrámovými skladbami Šimona Brixiho (1693-1735) se nachází též hudba k pražským lodním hudbám k poctě sv. Jana Nepomuckého, od Antonína Reichenauera (ca 1694-1730) se dochovaly kromě duchovní hudby také koncerty, ouvertury a komorní skladby, sólové chrámové kantáty komponovali mimo jiné Johann Christoph Kridel (1672-1733), Josef Leopold Václav Dukát (1684-1717) či Josef Antonín Plánický (1691-1732).

Opera se v českých zemích provozovala dlouho pouze výjimečně, zpravidla v souvislosti s nečetnými návštěvami císařského dvora, počátkem 18. století pak v Praze rovněž ojediněle hrálo několik kočovných italských společností. Významným impulsem bylo monumentální představení opery J. J. Fuxe Costanza et fortezza během slavností pořádaných v Praze roku 1723 v souvislosti s již zmíněnou korunovací Karla VI. Italská operní společnost impresária Antonia Denzia pozvaná roku 1724 do Čech hrabětem Františkem Antonínem Šporkem pak hrála po deset let v Praze a na Kuksu, na repertoáru byly opery italských skladatelů, mj. i Antonia Vivaldiho. Nedlouho předtím začal provádět opery hrabě Jan Adam Questenberg na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde účinkovali v operních představeních především sloužící. Provozovány zde byly zejména italské opery, zřejmě poprvé zde však byla užita i čeština, do níž byla přeložena opera L'origine di Jaromeritz in Moravia (O původu Jaroměřic, 1730) hraběcího kapelníka Františka Antonína Václava Míči (1694-1744). Operní představení byla provozována také v sídle olomouckého biskupa kardinála Wolfganga Schrattenbacha v Kroměříži. Dvě opery tamního kapelníka Václava Matyáše Gureckého (1705-1743), z nichž se bohužel dochovala pouze libreta, jsou dalším dokladem o skromných počátcích domácí operní tvorby.

1732 v Brně zahajuje činnost operní společnost italského impresária Angela Mingottiho

1735 rozpad italské operní společnosti A. Denzia v Praze, jedním z posledních uvedených děl byla opera Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha založená Libuší a Přemyslem) na Denziovo libreto; po dvou letech začíná v Praze působit další italská operní společnost, kterou vede Santo Lapis vede Santo Lapis

1738 v Praze bylo otevřeno divadlo V Kotcích, první pražská veřejná scéna zřízená městem


1654:  Missa super „Již slunce z Hvězdy vyšlo“ – Kyrie 1689: Sonata à 5 1693: Maria pole vznešené 1720: Concerto g moll, 2. Allegro 1723: Sub olea pacis et palma virtutis – Symphonia 1647: Adam Michna z Otradovic 1735: Historicky významná hudební centra 1620: Baroko I 1680: Baroko II 1730: Baroko III
1620
1650
1700
1740

  Aktuálně vybrané období: Baroko (ca 1620 – 1740)   

Středověk
Renesance
Baroko
Klasicismus
1. polovina 19. století
Období po roce 1860
1. polovina 20. století
Období 1945–1989