english
česky
 

Texty antologie

Historické události

1. polovina 20. století (ca 1900-1945)



Leoš Janáček

Na přelomu 19. a 20. století a v prvních desetiletích 20. století se završují vývojové tendence předešlého období. Česká hudební kultura v období před první světovou válkou představovala svébytný a bohatý komplex, srovnatelný co do kvality původní kompoziční tvorby, zastoupení druhů a žánrů a šíře hudebního provozu s kulturami velkých evropských národů. Válečné události, rozpad habsburské monarchie a vznik první Československé republiky v říjnu 1918 znamenaly samozřejmě radikální zlom a zásadní proměnu politického a institucionálního rámce, kterou ovšem drtivá většina domácích hudebních tvůrců i veřejnosti vnímala jednoznačně pozitivně.

Nejvýraznější osobností těchto let byl rozhodně Leoš JANÁČEK (1854-1928). Narodil se v Hukvaldech na severní Moravě a studoval v Brně, Praze, Lipsku a Vídni. Od počátku 80. let působil v Brně jako sbormistr, dirigent, profesor a ředitel tamější varhanické školy (kterou sám založil po pražském vzoru) a jako sběratel lidových písní. Až do 90. let 19. století komponoval poměrně málo a v duchu tradice (Suita pro smyčcový orchestr, Lašské tance, opery Šárka a Počátek románu, kantáta Amarus aj.). Završením tohoto období je opera Její pastorkyňa [Info] [Ukázka] podle stejnojmenného dramatu spisovatelky Gabriely Preissové, která byla složena v letech 1894-1902 a premiérována v Brně roku 1904, zatímco pražského provedení se dočkala teprve v roce 1916. Od konce 19. století se Janáček zabýval studiem mluvené řeči jako nositele emocionálního sdělení a sbíral a zaznamenával v notách nápěvky mluvy, neboli krátké úryvky promluv a dialogů pronesených v nejrozmanitějších řečových a životních situacích, jež potom tvořily východisko jeho specifického vokálně dramatického projevu.




Leoš Janáček: Zápisník zmizelého

Charakteristický byl rovněž jeho vřelý vztah k ruské kultuře a literatuře. Většinu významných děl napsal Janáček po roce 1904, kdy zanechal pravidelné pedagogické činnosti. Do roku 1918 vznikly opery Osud, Výlety pana Broučka, mužské sbory Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, 70 000 na slova moravského básníka Petra Bezruče, klavírní skladby Po zarostlém chodníčku, V mlhách a sonáta „1. X. 1905", symfonická balada Šumařovo dítě a třívětá orchestrální rapsodie Taras Bulba [Info] [Ukázka] ad. Po roce 1918 získal Janáček mezinárodní věhlas a zařadil se - po boku skladatelů více než o generaci mladších jako byli Béla Bartók, Igor Stravinskij nebo Paul Hindemith - k čelným představitelům evropské hudby mezi dvěma světovými válkami. Dnes je právem pokládán za jednoho z největších světových operních skladatelů 20. století. Z děl posledního tvůrčího období je třeba připomenout opery Káťa Kabanová, Liška Bystrouška, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, mužský sbor Potulný šílenec, písňový cyklus Zápisník zmizelého [Info] [Ukázka] pro tenor, alt, ženský sbor a klavír; dva smyčcové kvartety [Info] [Ukázka], Concertino a Capriccio pro klavír, Říkadla pro zpěv a malý instrumentální soubor, Symfonietu pro orchestr a velkou Glagolskou mši pro sóla, sbor, orchestr a varhany aj. Důležitou součástí Janáčkova díla jsou jeho hudebně teoretické práce, kritiky a fejetony.



Janáčkův generační vrstevník Josef Bohuslav FOERSTER (1859-1951), syn profesora varhanické školy, hudebního teoretika a ředitele kůru u sv. Vojtěcha Josefa FÖRSTERA (1833-1907), působil v letech 1893-1918 v Hamburku - kde se mj. osobně sblížil s Gustavem Mahlerem - a poté ve Vídni. Z jeho obsáhlé tvorby, jen zčásti vydané tiskem a nesené převážně v duchu tradice, vynikají hlavně písně na české a německé texty, mezi nimi Písně na slova K. H. Máchy Milostné písně na slova R. Thákura [Liebeslieder des Rabindranath Tagore], mužské sbory na texty Josefa Václava Sládka (Oráč, Polní cestou, Velké, širé, rodné lány ad.), ze symfonií 4. symfonie c moll s názvem Veliká noc a z oper Eva, komponovaná podle dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba. Literárně a dokumentárně cenné jsou Foersterovy paměti, vydané ve čtyřech svazcích pod názvem Poutník [Der Pilger: Erinnerungen eines Musikers].

Vůdčí místo mezi skladateli narozenými okolo roku 1870 zaujali dva žáci Antonína Dvořáka, Vítězslav Novák a Josef Suk, vnímaní jako protagonisté české hudební moderny.

1914-1918 první světová válka




Vítězslav Novák

Vítězslav NOVÁK (1870-1949) studoval kromě klavíru a kompozice také práva na pražské univerzitě. Jeho skladatelské začátky se nesly silně ve znamení romantické tradice. Koncem 90. let 19. století pro sebe objevil moravský a slovenský hudební folklór, což mělo odraz v úpravách lidových písní (Slovenské spevy ad.), v kompozicích na lidové texty, ale také v klavírní Sonátě F dur (Sonata eroica) anebo v populární Slovácké suitě pro malý orchestr. K Novákovým vrcholným dílům z období před první světovou válkou patří písňové cykly Melancholie a Údolí Nového království na texty básníka Antonína Sovy, Klavírní trio d moll, Smyčcové kvartety G dur a D dur, klavírní cykly Písně zimních nocíPan [Info] [Ukázka] - inspirovaný stejnojmennou novelou norského spisovatele Knuta Hamsuna, symfonické básně V Tatrách, O věčné touze Toman a lesní panna, kantáty Bouře na slova Svatopluka Čecha a Svatební košile podle K. J. Erbena. Z pozdních děl vyniká Jihočeská suita pro orchestr, komponovaná roku 1937. Jako dlouholetý profesor pražské konzervatoře vychoval Vítězslav Novák několik generací skladatelů, kteří k němu přicházeli nejenom z českých zemí, ale také ze Slovenska, Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Ukrajiny aj.

1917 Říjnová (bolševická) revoluce v Rusku

1918 rozpad Rakousko-Uherské monarchie; vznik 1. Československé republiky (28. 10.)




Josef Suk

Josef SUK (1874-1935), dlouholetý houslista Českého kvarteta (působícího jako první profesionální české kvartetní sdružení v letech 1892-1933), stál jako skladatel zpočátku pod vlivem svého učitele a tchána Antonína Dvořáka. Svědčí o tom například populární Smyčcová serenáda Es dur nebo raná Symfonie E dur. Osobité tóny přinášejí scénické hudby k pohádkovým hrám Julia Zeyera Radúz a Mahulena a Pod jabloní (1899 a 1901), klavírní cykly Jaro, O matince [Info] [Ukázka], Životem a snemUkolébavky, dále Čtyři skladby pro housle a klavír, Fantazie g moll pro housle a orchestr, Fantastické scherzo pro orchestr, symfonická báseň Praga a zvláště Druhý smyčcový kvartet z roku 1911. Skladatelův volný cyklus čtyř velkých programních symfonií a symfonických básní Asrael (1906, na paměť Antonína Dvořáka a Otilie Dvořákové-Sukové), Pohádka léta (1909) [Info] [Ukázka], Zrání (1917) a Epilog (1932) lze přiřadit k vrcholům evropské orchestrální tvorby první třetiny 20. století.

1923 zahájení pravidelného vysílání Čs. rozhlasu v Praze




Otakar Ostrčil

Spolužákem V. Nováka a J. Suka v Dvořákově kompoziční třídě byl Oskar NEDBAL (1874-1930), violista Českého kvarteta a později renomovaný dirigent. Proslavil se jako skladatel baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) aj. a operet Polská krev [Polenblut] (1913) a Vinobraní [Die Winzerbraut] (1916).

Otakar OSTRČIL (1879-1935) byl soukromým žákem Zdeňka Fibicha a působil nejprve jako středoškolský profesor cizích jazyků, poté jako dirigent v pražském divadle Na Vinohradech a od r. 1918 až do své smrti jako šéf opery Národního divadla v Praze, kde se zasloužil nejenom o souborná provedení oper Bedřicha Smetany či W. A. Mozarta, ale také o pražskou premiéru opery Albana Berga Vojcek [Wozzeck]. Orchestrální variace Křížová cesta [Info] [Ukázka] patří k vrcholům jeho tvorby. Z operních děl je třeba zmínit aspoň Honzovo království na pohádkový námět L. N. Tolstého, jímž se Ostrčilovo dílo uzavírá.




Bohuslav Martinů

Ze skladatelů, kteří na sebe upozornili po první světové válce, stojí na prvním místě Bohuslav MARTINŮ (1890-1959), žák Josefa Suka a Alberta Roussela. Působil nejprve v Praze (krátce jako houslista České filharmonie) a poté v letech 1923-1940 v Paříži. Vpád nacistických vojsk do Francie ho přinutil k emigraci do USA. Po skončení 2. světové války žil a tvořil střídavě ve Francii, Itálii a ve Švýcarsku, kde také zemřel. Do komunistického Československa se již nevrátil. Raná díla Bohuslava Martinů jako balet Istar nebo kantáta Česká rapsodie, provedená s velkým úspěchem počátkem roku 1919, rostou z dobové pozdně romantické hudební řeči. Příchod do Paříže znamenal pro našeho skladatele prudký příklon k módním dobovým tendencím, k nimž patřilo zvláště okouzlení jazzem a jinými projevy moderní velkoměstské civilizace. Od konce 20. let se pak obrací k neoklasicismu reprezentovanému Igorem Stravinským, ale též ke zdrojům české a moravské lidové písně a lidového divadla. Díla z amerického a poválečného období navazují (pokud jde o obsazení, druhy a formy) opět zřetelněji na dědictví 19. století. Z více než 400 děl Bohuslava Martinů je třeba jmenovat opery Voják a tanečnice, Tři přání, Hry o Marii, Julietta (na surrealistický činoherní text Georgese Neveux), Čím lidé žijí (podle L. N. Tolstého), Ženitba (podle N. V. Gogola), Mirandolina (podle C. Goldoniho), Řecké pašije (podle románu Nikose Kazantzakise), a Ariadna (opět podle Georgese Neveux), komponované v letech 1927-1958, zpívaný balet Špalíček a operu-balet Divadlo za bránou z 30. let, z velkých orchestrálních děl pak šest symfonií a jmenovitě poslední z nich nesoucí název Symfonické fantazie [Fantaisies symphoniques] (1953), Památník Lidicím (1943), Fresky Pierra della FrancescaParaboly pro velký orchestr, dále pět koncertů pro klavír a orchestr, dva koncerty houslové, dva cellové a koncert pro hoboj. Z komorních a menších obsazení [Info] [Ukázka] je to mj. sedm smyčcových kvartetů, Concerto grosso a Tre ricercari pro smyčcový orchestr, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány (1938) [Info] [Ukázka], z kantátových a oratorních Kytice na slova lidové poezie, Polní mše (1939) a z 50. let potom Gilgameš, Proroctví Izaiášovo a trojice malých kantát Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek Mikeš z hor na texty skladatelova krajana Miloslava Bureše.

1933 v Německu nástup Adolfa Hitlera k moci




Alois Hába

Experimentální linii hudební tvorby sledoval u nás hlavně Alois HÁBA (1893-1973), který studoval v Praze u Vítězslava Nováka a ve Vídni a Berlíně u Franze Schrekera. Proslul jako tvůrce a propagátor čtvrttónové a šestinotónové hudby. K hlavním dílům patří opery Matka [CD3‑11], Nová země a Přijď království tvé, 13 smyčcových kvartetů a jiné instrumentální kompozice. K mikrointervalové kompozici byl údajně inspirován studiem valašského a slováckého lidového zpěvu a mimoevropských tónových systémů. Novým tónovým strukturám se věnoval též teoreticky, navrhoval a dával stavět speciální hudební nástroje (čtvrttónový klavír aj.) a vypracoval systém notového zápisu mikrointervalů.

K dalším významným skladatelům této generace patřil například Ladislav VYCPÁLEK (1882-1969), který pracoval přes třicet let v Univerzitní (dnes Národní) knihovně v Praze, kde roku 1922 založil hudební oddělení. Ve skladbě byl žákem V. Nováka a komponoval hlavně vokální díla závažného duchovního obsahu jako byly Kantáta o posledních věcech člověka na texty moravských lidových písní, Blahoslavený ten člověk nebo České rekviem. Jaroslav KŘIČKA (1882-1969) studoval v Praze a v Berlíně, později proslul hlavně jako pedagog a sbormistr a autor písní a jiných skladeb pro děti. Otakar JEREMIÁŠ (1892-1962) si získal zásluhy jako významný dirigent a rozhlasový pracovník v období mezi dvěma světovými válkami a jako autor opery Bratři Karamazovi podle románu F. M. Dostojevského. S prostředím Čs. rozhlasu byl úzce spjat rovněž Karel Boleslav JIRÁK (1891-1972), který po druhé světové válce odešel do USA. Pavel BOŘKOVEC (1894-1972) [Info] [Ukázka] byl žákem Josefa Suka a později profesorem kompozice na pražské Akademii múzických umění. Zkomponoval četná instrumentální díla převážně neoklasické orientace, z jevištních děl vyniká balet Krysař z roku 1939. Žák Leoše Janáčka Pavel HAAS (1899-1944) [Info] [Ukázka] byl vězněn v Terezíně a zahynul ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

1937 umírá 1. československý prezident T. G. Masaryk (* 1850), prezidentem E. Beneš (od r. 1935)

1938 připojení (Anschluss) Rakouska k Německu; Mnichovská dohoda o odstoupení českých pohraničních území Německu, vznik tzv. 2. Československé republiky

1939 Druhá čs. republika se rozpadá na Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava (pod správou Německé říše)

1939-1945 druhá světová válka: zahájena 1.9.1939 Hitlerovým útokem na Polsko



K mladší generační skupině náleželi Iša KREJČÍ (1904-1968), syn filozofa a univerzitního profesora F. V. Krejčího, jehož neoklasicistní hudební řeč má nezaměnitelný osobitý ráz a humor. Dále to byli Emil František BURIAN (1904-1959), který se kromě jiného věnoval experimentům na poli hudebního divadla, a Jaroslav Ježek (1906-1942), jenž je znám hlavně jako dirigent a autor písní v populárním Osvobozeném divadle, avšak vedle toho komponoval i díla vážné orientace (dva smyčcové kvartety, koncert a fantasii pro klavír a orchestr, sonátu pro klavír aj.). Předčasně zesnulá Vítězslava KAPRÁLOVÁ (1915-1940), dcera skladatele a hudebního pedagoga Václava Kaprála, byla v Paříži žákyní a intimní přítelkyní skladatele Bohuslava Martinů.

O vynikající pověst českého interpretačního umění na poli orchestrálním a operním se zasloužili Václav TALICH (1883-1861), který proslul mj. jako dirigent děl Josefa Suka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, a později Karel ANČERL (1908-1973), jenž přežil internaci v terezínském ghettu. Rovněž fenomenální pianista Rudolf FIRKUŠNÝ (1912-1994), žijící od roku 1939 trvale v USA, uváděl na svých koncertech pravidelně skladby českých autorů, na prvním místě Bohuslava Martinů. Pěveckou hvězdou světového formátu byla v těchto letech kromě jiných Jarmila NOVOTNÁ (1907-1994).

Skladatel českého původu Jaromír WEINBERGER (1896-1967) získal světovou proslulost lidovou operou Švanda dudák (podle pohádkové hry J. K. Tyla, 1927). Roku 1938 emigroval do USA, podobně jako dávno před ním světově úspěšný operetní skladatel Rudolf FRIML (1879-1972), či brněnský rodák Erich Wolfgang KORNGOLD (1897-1957), který zakotvil jako autor filmových hudeb v Hollywoodu.

 

1942 atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha; následné tvrdé represe: vyhlazení Lidic a Ležáků; počátek masového vyhlazování Židů v rámci „konečného řešení“ (Endlösung) židovské otázky



Z autorů zábavné a populární hudby si připomeňme aspoň jména kabaretního zpěváka, herce a režiséra Karla HAŠLERA (1879-1941), který skončil svůj život v koncentračním táboře, a skladatele Jaromíra VEJVODY (1902-1988), autora světově proslulé melodie Škoda lásky (Rosamunde nebo Beer Barrels-Polka, 1934).

Také německá hudební kultura v Čechách vykazovala až do vypuknutí 2. světové války pozoruhodné umělecké výsledky. Centrální institucí byla pražská německá opera, která se zvláště za pětadvacetileté éry ředitele Angelo NEUMANNA (1838-1910) pyšnila výbornými interprety a pohotovou dramaturgií. V sezóně 1885-1886 zde jako kapelník účinkoval mladý Gustav MAHLER (1860-1911), který byl předtím krátce angažován též v Olomouci. Po Neumannově smrti přišel do Prahy Alexander von ZEMLINSKY (1872-1941), který zde potom působil jako dirigent opery a profesor německé hudební akademie v letech 1911-1927. Roku 1924 zde uvedl ve světové premiéře svou Lyrickou symfonii  na texty R. Thákura a operní monodrama Očekávání svého přítele a švagra Arnolda Schönberga. Jeho další cesty vedly do Berlína a po roce 1933 do emigrace v USA. Mnozí talentovaní skladatelé a hudebníci německé národnosti původem z českých zemí, kteří nestihli včas emigrovat, zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech. Patřili k nim Erwin SCHULHOFF (1893-1942) [Info] [Ukázka], Viktor ULLMANN (1898-1944), Hans KRASA (1899-1944) a Gideon KLEIN (1919-1945).


1900: Rusalka, op. 114, 3. dějství – „Necitelná vodní moci“ 1904: Její pastorkyňa, 3. jednání, 10. výstup „Ještě jsem tu já“ 1907:  Pohádka léta. Hudební báseň, op. 29, 4. V moci přeludů 1907: O matince, op. 28, 1. Když byla matinka ještě děvčátkem 1910: Pan. Báseň v tónech o pěti větách, op. 43, II. Hory 1918: Taras Bulba. Rapsódie pro orchestr, 2. Smrt Ostapova 1919: Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, XVII, XVIII 1926:  5 Études de Jazz, č. 5 “Kitten on the Keys“ 1928: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“, 3. Moderato 1928: Křížová cesta. Variace pro velký orchestr, op. 24, VIII. Moderato assai, IX. Allegro 1929: Start. Symfonické allegro pro velký orchestr 1929: Matka. Čtvrttónová opera o 10 obrazech, op. 35, I. „Potěš ťa Pánbů, súsede 1938: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry a tympány, 1. Poco allegro  1939: Suita pro hoboj a klavír, op. 17, III. Moderato 1939: České madrigaly. Osm madrigalů pro smíš. hlasy, H. 278  – 6. „Chceme my se chceme, ale potajemně“ 1944: Sonáta pro housle a klavír č. 3, 4. Lento. Moderato. Allegro 1880: Leoš Janáček: Zápisník zmizelého 1880: Leoš Janáček 1906: Josef Suk 1870–1949: Vítězslav Novák 1879–1935: Otakar Ostrčil 1933: Bohuslav Martinů 1893–1973: Alois Hába 1900: 1. pol. 20. stol. I 1905: 1. pol. 20. stol. II 1910: 1. pol. 20. stol. III 1915: 1. pol. 20. stol. IV 1920: 1. pol. 20. stol. V 1925: 1. pol. 20. stol. VI 1930: 1. pol. 20. stol. VII 1935: 1. pol. 20. stol. VIII 1940: 1. pol. 20. stol. IX 1944: 1. pol. 20. stol. X
1900
1900
1910
1920
1930
1940
1945

  Aktuálně vybrané období: 1. polovina 20. století (ca 1900-1945)   

Středověk
Renesance
Baroko
Klasicismus
1. polovina 19. století
Období po roce 1860
1. polovina 20. století
Období 1945–1989