english
česky
 

Texty antologie

Historické události

Klasicismus (ca 1740 – 1820)


Když se hudební historik Charles Burney v roce 1772 chystal na druhou cestu po Evropě, přál si spatřit zemi, odkud pocházelo tolik vynikajících hudebníků. V každém větším evropském hudebním centru totiž narazil nejen na Italy, které obdivoval, ale také na Čechy, kteří jej naplňovali zvědavostí. Dojem z jeho několikadenní návštěvy byl překvapující a skličující - anglický cestovatel sledoval z poštovního dostavníku zemi v druhém roce velkého hladomoru; Prahu spatřil dosud v troskách po pruském obléhání. Došel k závěru, že zdejší bída dovolí jen málokomu uplatnit jeho talent. Zároveň také ocenil význam venkovských škol, kde viděl obětavou a zdánlivě bezvýslednou práci nejlepších profesionálů. Dostal se tak k jádru problému, později zvaného „česká hudební emigrace".

Ve 2. polovině 18. století nacházíme v českých zemích dokonalý souběh dvou důležitých období: éry osvícenského absolutismu a stylové periody hudebního klasicismu. Kdybychom tu přitom hledali odpovídající stopy klasicismu výtvarného, našli bychom větší ohlas až na samotném sklonku epochy. Umělecký vkus i životní styl probíhal téměř až do konce 18. století ve znamení doznívajícího baroka. Jeho dekorativnost a citová exaltovanost dobře rezonovala s místní tradicí a zcela prostoupila i tvorbu pololidovou a lidovou. Zásahy osvícenského racionalismu na konci 18. století ji pouze vytěsnily z pozice univerzálního uměleckého stylu do oblasti folklóru.

Pokud jde ale o český „klasicismus" hudební, pak je jeho význam mimořádný, a to pro celou Evropu. České země se v té době staly příznačné nadprodukcí nadaných a slušně vzdělaných hudebníků, kteří ovlivnili kulturu mnoha evropských center. Obstáli zde v konkurenci, byli vyhledáváni při zakládání orchestrů a získali mnohá prestižní místa. Zároveň se českým hudebním emigrantům přiznává důležité místo při formování hudebního klasicismu - dokonce se mluví o Čechách a Praze jako o jednom z míst, kde byly připravovány stylové změny kolem poloviny 18. století.

1740 nástup Marie Terezie na trůn a začátek válek o dědictví rakouské, které těžce zasáhly též české země. (1743 - Marie Terezie je v Praze korunována na českou královnu.)

1744 pruská armáda vpadá do Čech a zmocňuje se Prahy.

1756 začátek sedmileté války. Konflikt nabývá celosvětových rozměrů – Prusové vpadají do Saska a Čech, anglo-francouzská válka se přesouvá i na moře a do kolonií (Afrika, Indie, Kanada)



Zvláštnosti hudebního života

Tento proces byl umožněn souhrou mnoha historických okolností. Předně by nebyl možný bez širokého zázemí. Všeobecná hudebnost českých zemí totiž dosáhla v té době svého vrcholu, a to jak v kvantitě, tak i v kvalitě. Během 18. století se začaly projevovat výsledky několika desetiletí cílevědomého budování školství (jezuité, piaristé). V rámci rekatolizačních záměrů zde měla důležité místo hudba, a každý absolvent školy byl zpravidla vzdělaným pěvcem i instrumentalistou. Aktivní znalost hudby byla společensky ceněnou záležitostí, často podmínkou přijetí do kláštera, v konkrétním případě (panství Valdštejnů) i podmínkou k povolení vyučit se řemeslu.

Určitou anomálií českého království byla nepřítomnost panovnického dvora (formálně přestěhovaného do Vídně). Tato překážka brzdila rozvinutí základních hudebních druhů (opera, instrumentální hudba). Na druhou stranu ale vznikla poměrně hustá síť hudebních center, která nebyla omezená jen na hlavní město. Gymnázia a koleje s vyhlášeným hudebním provozem byly umístěny často v menších městech. Důležitými centry byly dále venkovské kláštery, které disponovaly školami a profesionálními soubory (a je doloženo, že lidé z okolí se zpívaných obřadů hojně účastnili); na venkovských školách byl zpěv jedním z hlavních předmětů. Řada předních hudebníků pocházela z venkova a na doporučení kantora pak získali obživu a vzdělání jako vokalisté v městských či klášterních kostelech.

Také šlechtické rezidence měly vliv na všeobecnou hudebnost. Vztah vrchnosti k hudbě byl přitom velmi proměnlivý. Mezi šlechtou bylo velké procento potomků „válečných podnikatelů" z třicetileté války, kteří neměli hlubší vztah k získaným panstvím - měli ovšem zájem o svou reprezentaci a zjistili, že z vlastních poddaných mohou zadarmo postavit kvalitní kapelu. Jejich vztah k hudebníkům tomu často odpovídal: považovali je za svůj majetek, nedávali jim souhlas ke sňatku (F. Benda) a tvrdě trestali pokusy o útěk (známý je případ uprchlého hornisty J. V. Sticha-Punta, kterému měly být vyraženy přední zuby). Jiní se ale projevili jako velkorysí mecenáši, kteří podporovali místní školy, umožňovali nadaným dětem studium a při jejich sídlech vznikala pozoruhodná lokální centra (Pachtové v Citolibech). Celá řada schopných skladatelů proto nacházela obživu v kantorské službě na malých městech a vesnicích s patronátními školami (J. I. Linek, J. L. Dusík), kde vychovávala nový dorost.

Tehdejší všeobecná muzikalita českých zemí patrně nebyla jen výsledkem tohoto úsilí. Předmluvy ke kancionálům z 18. století svědčí paradoxně o tom, že dříve se mnohem více zpívalo v kostelech i rodinách. Rozhodující přínos raného klasicismu ale spočíval ve sblížení všech hudebních druhů. Postupně došlo k jejich propojení do jednoho univerzálního stylu. Tento proces započal už na začátku 18. století, kdy se otevřely nové přímé kontakty s Itálií. Na kostelních kůrech zněly často tytéž árie jako v divadle, komponovaná hudba se nechávala inspirovat lidovou písní (symetrie a prostota se stala všeobecným ideálem klasicismu) a hudební folklór byl naopak silně kultivován dobovou italskou tvorbou. Generace, která již od dětství vyrůstala v této univerzální hudební řeči, nemusela přijímat „uměleckou" hudbu jako něco, co si musí dodatečně osvojovat. Ve chvíli, kdy zahajovali profesionální školení, měli budoucí skladatelé zpravidla již velký náskok v představivosti a schopnosti spontánní improvizace, který získali z běžného folklórního zázemí.

1771-72 dva roky holomrazů a katastrofální neúrody v Čechách. Následuje řada selských povstání. Čechy navštívil Charles Burney, autor Hudebního cestopisu 18. věku.

1773 zrušení jezuitského řádu, který měl rozhodující vliv na podobu vzdělávání, včetně hudebního

1774 zavedení povinné školní docházky od 6 do 12 let. Zánik tzv. partikulárních škol, kde měla velké místo výuka zpěvu. Zavedení státních škol, triviálních a normálních, zaměřených na všeobecné vzdělání a na výuku němčiny jako jednotného úředního jazyka



Hudební emigrace a její příčiny

S kvantitou hudebního provozu kontrastovala nepřítomnost velkého centra, kde by se uplatnily nejlepší domácí síly. V okolních zemích tuto funkci plnily panovnické dvory s nákladnou reprezentací a všestranným kulturním životem. První hudebníci z Čech se proto vydali za uplatněním do sousedních center už v první třetině 18. století (J. D. Zelenka, F. I. Tůma, F. Benda). Rozhodující obrat přinesly události po vymření Habsburků v mužské linii (1740), kdy se české země opět staly válčištěm. K exodu kvalifikovaných sil z Prahy došlo už v prvních válečných letech (J. V. Stamic, J. Zach, Lapisova operní společnost). Na venkově byla situace ještě bezvýchodnější a dále se horšila s hospodářskými reformami, které zacházely do neúnosné míry ve využívání poddaných jako bezplatné pracovní síly. Znalost hudebnické profese tehdy skýtala naději na lepší živobytí - utéci do ciziny znamenalo získat odpovídající ocenění, pro jiného alespoň vyváznout z nedůstojného postavení.

Na druhé straně byla značná poptávka po hudebnících za hranicemi - zejména v německé říši existovaly desítky dvorů, k jejichž reprezentaci nutně patřila kapela a divadlo. Již v polovině 18. století v řadě z nich působily početné komunity hudebníků z Čech obojího jazyka. Týkalo se to jak ceněných skladatelů a kapelníků, tak i instrumentalistů, kteří velkým dílem prchali před válkou, a patrně byli ochotni vstoupit do služby i za nevýhodnějších podmínek. Jiná situace byla v Uhrách, kde se po osvobození z turecké nadvlády obnovovala vrchnostenská správa, a ve službách magnátů si mnozí začínající umělci vydělali na budoucí živobytí (J. Vaňhal, J. Družecký). Konečně české hudebníky přitahovala Vídeň jako hlavní město monarchie (zde není možné mluvit o „emigraci"), kde se ke konci 18. století už rovnocenně rozdělili s tradičním vlivem Italů. Vyzrála zde celá generace autorů, kteří patřili k dobové evropské špičce a spoluvytvářeli vrcholný „vídeňský" klasicismus (J. K. Vaňhal, L. Koželuh, J. A. Vranický, J. V. H. Voříšek). Jejich skladby se samozřejmě dostávaly zpět a kultivovaly domácí prostředí.

1780 umírá Marie Terezie, Josef II. se stává panovníkem v habsburské monarchii a uskutečňuje razantní reformy: ruší nevolnictví a vydává „Toleranční patent“, zajišťující svobodu vyznání pro lutherány, kalvinisty, pravoslavné a Židy (1781). Ruší mimo jiné většinu klášterů (1782) a náboženská bratrstva (1787).

1783 v Praze je otevřeno činoherní a operní divadlo, postavené nákladem hraběte F. A. Nostitze-Rhienecka, ve své době jedno z největších ve střední Evropě (dnes Stavovské divadlo)

1786 W. A. Mozart přijíždí do Prahy na provedení své opery Figarova svatba (Le nozze di Figaro)

1787 V pražském Nosticově divadle je s triumfálním úspěchem poprvé provedena Mozartova opera Don Giovanni, komponovaná na objednávku pražského impressária Guardasoniho.



Důsledky josefínských reforem

Za vlády Josefa II. konečně zavládl trvalejší mír. Zároveň nastala doba razantních reforem, které se snažily zmodernizovat hospodářství v duchu osvícenského racionalismu, a dotkly se snad všech stránek tehdejšího života. Během několika let se zhroutilo dosavadní zázemí, které udržovalo standard hudebního života. Osvícenský centralismus posiloval své pozice zejména důsledným postupem proti církvi, jejíž vzdělávací a kulturní aktivity do té doby vyvažovaly mnohé chybějící struktury. Politika Josefa II. spočívala v omezení vlivu církve na školství, soustředění všech charitativních činností do rukou státu, a rušení všech institucí, které nebyly považovány za hospodářsky prospěšné. Liturgická reforma Josefa II. zcela odstranila uměleckou hudbu z kostelů, které tehdy často plnily funkci koncertních síní. Po celou první polovinu 19. století se pak vzpomíná na prudký úpadek všeobecné hudebnosti, příčina se hledá ve zrušení literátských bratrstev a klášterů, z jejichž škol dříve vycházeli vzdělaní kantoři. Po ztrátě zázemí se úroveň hudebního života udržela zpravidla jen do první generační výměny. Zejména na venkově pak situaci zachraňuje „kantorská" hudba, často se již blížící tvorbě pololidové. Po korunovaci Leopolda II. na českého krále se oživily naděje na obnovu zrušených institucí a snad i na obnovení královského dvora v Praze. Brzy nato ale přišly napoleonské války...

V době zdánlivého chaosu se ovšem pomalu a nepozorovaně vytvářely podmínky, které byly nezbytné pro postupné vytváření moderní občanské společnosti - a tím i k vytvoření nových forem hudebního života. Zrušení nevolnictví umožnilo normální rozvoj měst a novou podobu místní kultury. Sekularizace kulturního života donutila nové místní samosprávy, aby se ujaly patronátních povinností ke školám a kostelním kůrům. V Praze a větších městech se začíná probouzet koncertní život, založený na soukromém mecenášství. Vlastenecká šlechta financuje Stavovské divadlo a zakládá v Praze konzervatoř. Po odeznění následků napoleonských válek se začíná rozvíjet zcela nový druh hudebního života, který je typický už pro 19. století.

1791 Leopold II. je korunován na českého krále. Korunovační operu na libretto osvědčeného dvorního básníka a libretisty Pietra Metastasia La clemenza di Tito objednávají čeští stavové u W. A. Mozarta. U příležitosti korunovace je uspořádána první průmyslová výstava na evropském kontinentě. Historik a filolog Josef Dobrovský pronáší před panovníkem řeč za obnovu práv českého jazyka.




František Ignác Tůma

Významní autoři

František Ignác Tůma (1704-1774) začínal pravděpodobně nejprve jako vokalista v klášterním kostele sv. Jakuba v Praze. Brzy se však usadil ve Vídni (nejpozději v roce 1729), kde studoval u J. J. Fuxe a působil jako kapelník a skladatel při císařském dvoře. Byl autorem převážně církevních vokálně instrumentálních děl, v nichž dokázal v plné míře uplatnit svou vynikající skladebnou techniku, spojující pozdně barokní kontrapunkt s novým galantním slohem. Ve své době i později v 19. století byl ceněn pro citlivá zhudebnění textu a stylovou čistotu. [Info] [Ukázka]

František Xaver Brixi (1732-1771) patřil k nejvýraznějším a nejplodnějším osobnostem, které zůstaly v českých zemích. Syn pražského kantora Šimona Brixiho (osiřel ve 3 letech) dosáhl v 27 letech prestižního (doživotního) místa kapelníka v pražské katedrále. Jako skladatel se věnoval převážně církevní hudbě [Info] [Ukázka], ale komponoval např. i oratoria a skladby instrumentální. Brixiho díla (několik set opusů) se vyznačují živou melodikou s bohatou synkopací a dokonalým citem pro zpívanou latinu. Opisy jeho skladeb jsou dochovány po celé střední Evropě a na kostelních kůrech se hojně provozovaly po celé 19., někde i 20. století.

Jan Václav Stamic (Stamitz) (1717-1758) [Info] [Ukázka] se jako mladý houslista rozhodl odejít do ciziny v prvních válečných letech. Zakotvil u dvora v Mannheimu, kde se stal ředitelem instrumentální hudby a vybudoval zde orchestr se skvělou pověstí, složený velkým dílem z českých krajanů. Jako skladatel se stal zakladatelem „mannheimské školy" a jedním z předních průkopníků hudebního klasicismu na poli instrumentální hudby.

 




Jiří Antonín Benda

František Benda (1709-1788) působil od r. 1733 na pruském královském dvoře v Berlíně. Jako houslový virtuos byl vyhledáván pro svůj styl přednesu (ve svém životopise vyjadřuje vděčnost a úctu svému prvnímu učiteli, slepému židovskému houslistovi z venkovské kapely) a autor instrumentálních skladeb. Jeho bratrem byl všestranný skladatel Jiří Antonín Benda (1722-1795), který proslul zejména svým vlivem na vývoj scénického melodramatu a singspielu.

Jan Zach (1713- 1773) prožil mimořádně bohatý život - narodil se jako syn venkovského šenkýře, v Praze se vypracoval na varhaníka několika kostelů a respektovaného skladatele. Během válečných let odešel do Německa a převzal vedení prestižní kapely mohučského kurfiřta-arcibiskupa. Na základě konfliktů byl propuštěn a žil jako cestující interpret a skladatel. Zachovým symfoniím se přiznává vliv na formování sonátového principu, jeho chrámové skladby představují syntézu pozdně barokního vyjadřování se stylem rozvinutého klasicismu; vyznačují se nápaditou rytmikou a instrumentací.

Josef Mysliveček (1737-1781) byl jedním z mála cizinců, kteří se prosadili v Itálii jako operní skladatelé. Komponoval pro přední italská divadla (Neapol, Milán, Řím), jeho předností byla výrazná melodika a virtuozita, která vycházela vstříc požadavkům předních sólistů. Myslivečkova díla operní i oratorní byla ve své době velice oblíbena a získala si i obdiv Mozartův. Byla uváděna i ve střední Evropě - jednotlivé árie, podložené latinským textem, se staly kmenovou součástí mnoha českých kostelních archivů.

 




Jan Václav Stich-Punto

Jan Antonín Koželuh (1738-1814) [Info] [Ukázka] působil jako kapelník pražské katedrály, zároveň byl členem divadelního orchestru. Jako jediný domácí autor se pokusil o kompozici italské opery seria. Jeho hudba vychází z italského operního stylu. Setkání s hudbou starších období při rozprodávání kostelních archivů vede ke Koželuhovu mimořádnému zájmu o starší hudbu (provádí např. Zelenkovy mše) a má vliv na jeho pozdní tvorbu.

Jan Václav Stich-Punto (1746-1803) [Info] [Ukázka] proslul jako virtuos na lesní roh. Zdokonalil techniku hry na přirozený lesní roh (bez strojiva) na úroveň sólového nástroje. Působil mj. v Paříži a ve Vídni, kde s ním konzultoval L. van Beethoven svou sonátu pro lesní roh a klavír (op. 17).

1805 Napoleonské války se přesouvají do českých zemí, u Slavkova (Austerlitz) na Moravě dochází k „Bitvě tří císařů“.




Jan Ladislav Dusík

Jan Ladislav Dusík (1760-1812) [Info] [Ukázka] se stal jedním z nejproslulejších klavíristů své doby, působil jako sólista a pedagog v německých centrech, Petrohradě, Londýně a Paříži. Ve svých klavírních skladbách spojoval sonátovou formu s citovým a dramatickým obsahem, a přiblížil se tak vyjadřování pozdějšího romantismu.

Antonín Rejcha (1770-1836) [Info] [Ukázka] se ještě jako chlapec dostal do Bavorska a od roku 1785 hrál v dvorní kapele bonnského kurfiřta. Zde se seznámil s L. v. Beethovenem a s tehdy významným hudebním pedagogem Ch. G. Neefem. Později působil jako flétnista, dirigent, skladatel, hudební teoretik a pedagog v Hamburgu a ve Vídni, v roce 1808 se trvale usadil v Paříži, kde se stal roku 1818 profesorem na konzervatoři. Jeho žánrově bohatá tvorba přinesla řadu nových vývojových podnětů zejména v oboru klavírních fug a ve skladbách pro dechové nástroje.


cca 1750: Symfonie D dur „Pastorální“, 3. Menuetto 1759: Stabat Mater, 1. Stabat Mater dolorosa cca 1760: Litaniae de scto Benedicto – Kyrie 3. třetina 18. st.: Koncert č. 5 F dur pro lesní roh a orch., 3. Rondo 2. pol. 18. st.: Koncert C dur pro fagot a orchestr, 3. Vivace 1722–1795: Jiří Antonín Benda 1765: Kozeluh 1765: Jan Antonín Koželuh 1782: František Ignác Tůma 1746–1803: Jan Václav Stich-Punto 1760–1812: Jan Ladislav Dusík 1740: Klasicismus I 1760: Klasicismus II 1775: Klasicismus III 1790: Klasicismus IV 1795: Klasicismus V 1800: Klasicismus VI 1803: Klasicismus VII 1806: Klasicismus VIII
1740
1740
1750
1760
1770
1780
1790
1800
1810

  Aktuálně vybrané období: Klasicismus (ca 1740 – 1820)   

Středověk
Renesance
Baroko
Klasicismus
1. polovina 19. století
Období po roce 1860
1. polovina 20. století
Období 1945–1989